Kročeje janským časem
Vlahá noc v přicházejícím létě počala se rozprostírat nad krajinou. Měsíc na nebi přibližoval se k úplňku. Přírodu Země prochvíval dech šťastného, přešťastného "tajemství" - "dnes, dnes to nastane", ozývalo se odevšad, zpráva běžela od úst k ústům těch nejdrobnějších až po ty zcela veliké bytostné služebníky v celém zdejším kraji. "Pojďme, pospěšme, nezmeškejme... Slavnost již brzy začne!"
....
Ariana, dívka lidského rodu, spočívala na lůžku, klidně oddechující, neboť byla právě noc. Spící tělo ženy odpočívalo v poduškách, její duch však stanul vedle něho, svěží a bdělý. Obklopovalo jej nyní volání mnohých hlásků. Přátelsky láskyplné vábení přírodního světa. Pozvání, které s radostí chtěla následovat. Lidský duch v jemných záhalech směl se vydat spolu s obyvateli bytostné říše k prožití dnešní Slavnosti.
Duše Ariany přiblížila se k ukázanému místu. Krajina již cele byla pohroužena do tmy, s miliardami světélkujících hvězd na nočním nebi a s měsícem, jehož jemně stříbřitá záře vše pokryla. Dívka kráčela měkkým travnatým kobercem po louce, míříc k blízké říčce. "Tam, tam, na druhé straně", šeptaly radostné hlasy bytostných průvodců, a ukazovaly na druhý břeh řeky, k místu se vzrostlými letitými stromy. Dívka poodhrnula stvoly rákosí, pohybem její ruky teď jemně šustící, učinila ještě několik drobných kroků až stanula těsně u vody. Zde byla nachystaná úzká, zdobená loďka. Stojíc na ní, směla být Ariana převezena k bytostnému chrámu, slavnostně připravenému.
Pod korunami majestátných olší, několika dubů a lip a ještě i dodaleka kolem bylo shromážděno nespočet malých i velkých bytostných. Na pokyn své Královny směli se zde dnes ti všichni shromáždit, neboť nadcházela nejvzácnější chvíle.
"Otec všech, přemilý, předobrý B ů h, daroval celému Stvoření nové síly, i nám....", hučelo to v mocném souzvuku bytostného vědomí všech přítomných. Čistým, nevýslovně čistým díkem planul bytostný svět.
Ariana směla přistoupit blíž.
Ach, i ona směla nyní spatřit... Nešlo odtrhnout zrak od nejkrásnější, nejvzácnější nádhery.
Jak přeblažené bylo prožívání té chvíle.
Uprostřed slavnostně vyzdobeného středu shromaždiště se skvěla, ku posile všech, z nejvyšší dobrotivosti Tvůrce, také s požehnáním mocného vládce všech bytostných ve výšině Valhaly, pro tuto Slavnost darovaná, přenádherná, Světlem vyzařující "velká perla", jako zurčící fontána jemně stříbřitého svitu i zlatavého chvění, jež přináší všemu čistému a živému zde všechno potřebné k další práci a trvání. Linul se z ní takový pokoj, taková míruplnost a svěžest, takové omlazení a jasná záře zdraví; svítila tu jako světelný pramen radosti kypění životem.
Každý, každičký, kdo byl pozván, směl se dotknout a převzít si dílek jejího svitu do sebe. Bylo jej stále dost a na každého se dostalo. Chóry nejvřelejšího díku těch malých i velkých nesly se z jejich bytostných srdcí dodaleka, do nebes...
...
Tiše, tiše a pokorně nese si Ariana otisk vzácného prožití ve svém nitru a nikdy na něho nemůže zapomenout. Kéž, kéž jen, my lidé, učíme se opět vnímat, s veškerou vřelostí, jakou jen v sobě umíme rozdmýchat, své bratry a sestry z bytostné říše. Vnímat je, jejich práci a spolu s nimi vytvářet svět na zemi mnohem více míru, lásky a služby Tvůrci plný.
Kéž jen se to daří každému člověku.